français - čeština

gramatika cvičení reálie články

dějiny francie

20. století

Belle Époque

První léta 20. století jsou nazývaná krásnou epochou (Belle Époque). Je to období bezstarostnosti a rozvoje.

V roce 1900 je v Paříži Světová výstava a je zprovozněna první linka metra.

Třetí republika oddělí církev od státu.

První světová válka

(1914 – 1918)

Jednou z příčin první světové války byla rostoucí rivalita mezi Velkou Británií, Francií a Německem. Vytvářejí se dva velké spojenecké bloky:

Dále se stupňuje napětí mezi Německem a Francií, zvláště po porážce Francie v prusko-francouzské válce roku 1870, kdy musela Alsasko a Lotrinsko podstoupit Německému císařství. V lednu 1913 se prezidentem stane Poincaré. Ten je příznivcem tvrdé zahraniční politiky vůči Německu. V červenci 1914 se pouze Jaurès a socialisté staví proti válce. Jenže Jaurès je zavražděn.

Atentát na arcivévodu a rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu v červnu 1914 slouží jako záminka k vyhlášení války. Rakousko vpadne do Srbska. Rusko jakožto spojenec Srbska ho podpoří. Poté Německo vyhlásí válku Rusku a přivodí tím mobilizaci Francie. Na začátku jsou všichni přesvědčení, že konflikt bude regionálního charakteru a pouze krátkodobý.

Po rychlé německé ofenzivě se od Severního moře až po švýcarské hranice stabilizuje západní fronta. Válka tam poté pokračuje jako zákopová a v roce 1916 vyústí v bitvu u Verdunu – bitva, která trvá od února po prosinec a padne v ní mnoho vojáků.

V roce 1917 bolševická revoluce zastaví boje na ruské frontě – bolševikové podepíší s Německem Brest-litevský mír. Ten umožní Německu posílit své pozice na západní frontě. Ale USA, které až do posud zastávali pozici izolacionismu, vstoupí do války po boku Francie a Anglie.

Válka končí kapitulací Turecka a Rakouska-Uherska, což nenechá Německu jinou možnost, než také přijmout porážku.

Po podepsání příměří začíná Mírová konference. Francii zastupuje Georges Clemenceau, který požaduje maximální reparace ze strany Německa. Anglie si však nepřeje, aby Francie z války nevyšla příliš posílená. Spojené státy zastávají spíše neutrální pozici a požadují vytvoření Společnosti Národů, která bude moci řešit budoucí konflikty. Vyjednávání nakonec vyústí ve Versailleskou smlouvu, podepsanou v červnu 1919. Podle této dohody Německo musí:

Tyto mírové podmínky měly katastrofální následky pro německou ekonomiku a jsou příčinou politických problémů následujících let.

Francie v meziválečném období

Díky strachu z bolševismu vyhrává ve Francii volby konzervativní pravice. Nová vláda tvoří Národní blok, který v průběhu zimy tvrdě potlačuje velké dělnické stávky. Poincaré požaduje po Německu pravidelné splácení válečných dluhů a v roce 1923 se rozhodne okupovat Porúří.

To způsobí paniku na finančních trzích a frank je předmětem spekulací. Poincaré řeší monetární problémy zvýšením přímých dní o 20 %. Toto velmi nepopulární opatření pomůže socialistům v příštích volbách.

Po vítězství levice vytvoří národní jednotu. Problémy s frankem však přetrvávají. Poincaré je tedy znovu povolán k moci. Podaří se mu stabilizovat frank na pětině jeho předválečné hodnoty. Tato devalvace přispěje oživení ekonomiky, které trvá až do velké hospodářské krize roku 1929. Ekonomická krize způsobila růst nezaměstnanosti a tím se společenské sympatie přesunuly opět k levici - socialistům a komunistům. Ti se spojí v Lidovou frontu s Léonem Blumem v čele.

V roce 1929 začíná stavba Maginotovy linie - opevněné hranice mezi Německem a Francií.

Druhá světová válka

(1939 – 1945)

Francie a Anglie vyhlásí Německu válku v září 1939 poté, co napadne Polsko. Francie ale začne doopravdy bojovat až v květnu 1940, kdy Hitlerova armáda do Francie vpadne. Toto období dlouhého čekání bylo pojmenováno "podivná válka."

Německá ofenzíva je rychlá. Nacistické jednotky překročí Ardeny, kde je Maginotova linie nejzranitelnější. Francouzi se uchýlí do přístavu Dunkerque. Pařiž je dobyta v červnu. Francouzská vláda přijme příměří, které je podepsáno v Rethondes, na stejném místě, kde Německo roku 1918 uznalo svoji porážku. Alsasko a Lotrinsko jsou opět připojeny k Německu a území Francie je rozděleno na:

Vichistický režim je fašistická diktatura v čele s maršálem Pétainem. Nemá ani parlament, ani politické strany. Francie je nucena platit Německu. Od roku 1943 francouzská mládež a dělníci musí povinně odjet do Německa pracovat pro jejich průmysl. Odpůrci nového režimu, mezi které patřil Jean Moulin, jsou zatýkáni a začínají první represe proti židovskému obyvatelstvu. Dřívější hodnoty jako svoboda, rovnost a bratrství jsou nahrazeny prací, rodinou a vlastí.

Odpůrci Vichistické vlády formují hnutí nazývané Résistance. Generál de Gaulle je v čele francouzské exilové vlády a snaží se spojit s koloniemi. Některé země černošské Afriky ho podpoří. Severní Afrika podporuje Vichy. Oproti tomu Résistance na kontinentu pomáhá židům a organizuje sabotáže.

6. června 1944, se spojenecké jednotky vylodí v Normandii. Celé území Francie je osvobozeno na jaře 1945.

Čtvrtá republika

(1946 – 1958)

Po osvobození nastoupí generál de Gaulle do čela provizorní vlády. V prvních volbách ale Francouzi volí levici. Jelikož byl Charles de Gaulle v permanentním konfliktu s politickými stranami u moci, rozhodne se z politické scény odejít. Nová ústava je tedy sepsána levicí a prvním prezidentem Čtvrté republiky se stal Vincent Auriol.

Čtvrtá republika je parlamentní režim s poměrným volebním systémem. V takovém systému však bylo k získání většiny v parlamentu nutné tvořit politické aliance, což způsobovalo nestabilitu. Čtvrtá republika skončila v průběhy dekolonizace, s jejíž problémy se musela potýkat.

Dekolonizace

Situace v koloniích se změnila - válka oslabila autoritu Francie a kolonie, které zůstaly za druhé světové války svobodné měly v konfliktu důležitou strategickou roli.

Indočínská válka (1946 – 1954) – Vietnam vyhlásí nezávislost, kterou však Francie odmítne. Hô Chi Minh, komunistický vůdce vietnamských sil organizuje za podpory Sovětského svazu a Číny odboj. Partyzánská válka je pro Francii velmi vyčerpávající a roku 1954 je válka ukončena Ženevskými dohodami. Následkem těchto dohod bylo vytvoření státu Vietnam. Laos a Kambodža získaly nezávislost.

Alžírsko (1954 - 1962) - Zatímco ostatní africké kolonie získávají nezávislost, Alžírsko má s Francií hluboké ekonomické vazby, které francouzská vláda nechce přerušit. Až doposud mělo status departementu, bylo tedy považováno jako součást samotné Francie. Francie musí čelit vražedným atentátům a tvrdě potlačuje alžírské povstalecké hnutí Frontu národního osvobození (FLN). Mimo jiné je francouzská armáda obviněna z mučení protivníků a nechávání lidí zmizet, což způsobilo veřejné pohoršení.
Jelikož tehdejší vláda nedokázala krizi řešit, generál de Gaulle je povolán k moci. De Gaulle se tedy pustí do tajného vyjednávání s FLN, které vyústí 18 března 1962 v Évianské dohody. Tyto dohody otevřou Alžírsku cestu k nezávislosti o které je o pár měsíců později rozhodnuto v referendu.
Dále také generál de Gaulle reviduje ústavu, která vede ke konci Čtvrté republiky.

Pátá republika

(od roku 1958)

Po volbách v listopadu 1958 se Charles de Gaulle stane prezidentem Páté republiky. Nová ústava dává prezidentovi významné pravomoci: je hlavním činitelem výkonné moci - volený na dobu sedmi let, má právo jmenovat předsedu vlády, může rozpustit parlament a uspořádat referendum.

Květen 1968

Události května 68 jsou výsledkem krize důvěry ve francouzskou gaulleovskou společnost. Hodnoty již nejsou stejné, jako bylo před dvaceti lety. Mládež již není zasažena tématy gaulleovské politiky (Résistance, dekolonizace) a ta jí přijde zastaralá.

Hnutí začne 22. března 1968 na univerzitě v Nanterre na západě Paříže a rychle se v následujících týdnech šíří na další. Studenti stávkují a požadují radikální změny ve společnosti. Začátkem května policie zvláště brutálně zasáhne a mnohočetné zatýkání jen zvýší násilnosti střetnutí.

Dělníci podpoří hnutí stávkami, které paralyzují celou zemi. Generál de Gaulle má v úmyslu odstoupit. Rozpustí parlament, ovšem v následujících volbách je opět zvolen.

I když povstání v květnu 68 nezměnilo politickou situaci, posílilo levici a přineslo nového ducha, který bude pomalu měnit francouzskou společnost v následujících letech.

Generál de Gaulle se o rok později nakonec rozhodne podat demisi v důsledku toho, že Francouzi odmítli návrhy některých reforem.

Prezidenti Páté republiky:

Created by g-m-l 2014